Jedenáct článků obžaloby proti prezidentovi
O týden později Sněmovna přijala jedenáct článků obžaloby proti prezidentovi.
null
Historie Impeachment Andrewa Johnsona
ne úno 23, 1868 do po úno 24, 1868
U.S.
Impeachment Andrewa Johnsona byl zahájen 24. února 1868, kdy Sněmovna reprezentantů Spojených států rozhodla o obžalobě Andrewa Johnsona, 17. prezidenta Spojených států, za „velezradu a jiné závažné zločiny a přestupky“, které byly podrobně popsány v jedenácti článcích obžaloby.
Jak přivést Jih zpět do Unie
Po vítězstvích armády Unie u Gettysburgu a Vicksburgu v červenci 1863 začal prezident Lincoln uvažovat o otázce, jak přivést Jih zpět do Unie.
Wadeův–Davisův zákon
Smířlivý tón prezidentova plánu, spolu se skutečností, že jej zavedl prezidentským dekretem bez konzultace s Kongresem, rozlítil radikální republikány, kteří kontrovali přísnějším plánem. Jejich návrh na rekonstrukci Jihu, Wadeův–Davisův zákon, prošel oběma komorami Kongresu v červenci 1864, ale prezident jej vetoval (tzv. kapesní veto) a zákon nikdy nevstoupil v platnost.
Atentát na Abrahama Lincolna
Atentát na Abrahama Lincolna 14. dubna 1865, jen několik dní po kapitulaci Severovirginské armády u Appomattoxu, krátce zmírnil napětí ohledně toho, kdo stanoví podmínky míru. Radikálové, ač podezřívaví vůči novému prezidentovi a jeho politice, věřili na základě jeho dosavadní činnosti, že Andrew Johnson ustoupí nebo alespoň bude souhlasit s jejich tvrdými návrhy.
Johnson byl jmenován vojenským guvernérem
Poté, co několik států opustilo Unii, včetně jeho vlastního, se rozhodl zůstat ve Washingtonu (místo aby rezignoval na své křeslo v Senátu USA), a později, když jednotky Unie obsadily Tennessee, byl Johnson jmenován vojenským guvernérem. V této funkci vykonával své pravomoci energicky a často prohlašoval, že „vlastizrada musí být učiněna ohavnou a zrádci potrestáni“.
Vetování
V únoru 1866 Johnson vetoval legislativu rozšiřující pravomoci Úřadu pro osvobozené otroky (Freedmen's Bureau); Kongres nebyl schopen toto veto přehlasovat. Poté Johnson označil radikální republikány, poslance Thaddeuse Stevense a senátora Charlese Sumnera, spolu s abolicionistou Wendellem Phillipsem, za zrádce.
Zákon o občanských právech
Johnson vetoval zákon o občanských právech a druhý zákon o Úřadu pro osvobozené otroky; Senát i Sněmovna shromáždily dvoutřetinovou většinu potřebnou k přehlasování obou vet, čímž připravily půdu pro střet mezi Kongresem a prezidentem.
Tribun lidu
V patové situaci s Kongresem se Johnson nabídl americké veřejnosti přímo jako „tribun lidu“.
Swing Around the Circle
Koncem léta 1866 se prezident vydal na celostátní řečnické turné „Swing Around the Circle“, kde žádal své publikum o podporu v boji proti Kongresu a vyzýval voliče, aby v nadcházejících volbách do Kongresu zvolili zástupce, kteří podporují jeho politiku.
Hlavní obvinění proti Johnsonovi
Hlavním obviněním proti Johnsonovi bylo porušení zákona o úředním období (Tenure of Office Act), který Kongres schválil v březnu 1867 navzdory jeho vetu.
Johnson suspendoval Stantona
Protože zákon o úředním období umožňoval prezidentovi suspendovat takové úředníky v době, kdy Kongres nezasedal, Johnson poté, co se mu nepodařilo získat Stantonovu rezignaci, suspendoval Stantona 5. srpna 1867, což mu dalo příležitost jmenovat generála Ulyssese S. Granta, tehdy sloužícího jako velící generál armády, prozatímním ministrem války.
Zákon o úředním období
Aby zajistil, že Stanton nebude nahrazen, Kongres v roce 1867 schválil zákon o úředním období navzdory Johnsonovu vetu. Zákon vyžadoval, aby prezident požádal o radu a souhlas Senátu před odvoláním nebo propuštěním jakéhokoli člena svého kabinetu (nepřímý odkaz na Stantona) nebo jakéhokoli federálního úředníka, jehož počáteční jmenování dříve vyžadovalo radu a souhlas Senátu.
Senát přijal rezoluci o nesouhlasu se Stantonovým odvoláním
Když Senát v prosinci 1867 přijal rezoluci o nesouhlasu se Stantonovým odvoláním, Grant řekl Johnsonovi, že rezignuje, protože se obával represivních právních kroků. Johnson ujistil Granta, že v této věci převezme veškerou odpovědnost, a požádal ho, aby svou rezignaci odložil, dokud nebude nalezen vhodný nástupce.
Grantova rezignace
V rozporu s Johnsonovým přesvědčením, že Grant souhlasil s tím, že zůstane ve funkci, Grant okamžitě rezignoval, když Senát v lednu 1868 hlasoval a znovu dosadil Stantona do úřadu, ještě předtím, než měl prezident příležitost jmenovat náhradu.
Johnsonovi odpůrci v Kongresu
Johnsonovi odpůrci v Kongresu byli jeho činy pobouřeni; prezidentova výzva vůči autoritě Kongresu – jak s ohledem na zákon o úředním období, tak na poválečnou rekonstrukci – byla podle jejich názoru tolerována již příliš dlouho.
Lorenzo Thomas
Dne 21. února 1868 prezident jmenoval Lorenza Thomase, brevetovaného generálmajora armády, prozatímním ministrem války. Johnson poté informoval Senát o svém rozhodnutí.
Prohlášení Williama D. Kelleyho
Poslanec William D. Kelley vyjádřil rozšířený názor mezi republikány ve Sněmovně (22. února 1868) takto: Pane, krvavá a neobdělaná pole deseti nerekonstruovaných států, nepohřbení duchové dvou tisíc zavražděných černochů v Texasu volají, pokud mrtví někdy vyvolávají pomstu, po potrestání Andrewa Johnsona.
Sněmovna reprezentantů proti Johnsonovi
Dne 24. února 1868, tři dny po Johnsonově odvolání Stantona, Sněmovna reprezentantů hlasovala poměrem 126 ku 47 (při 17 nehlasujících členech) pro rezoluci o obžalobě prezidenta za velezradu a jiné závažné zločiny a přestupky.
Impeachment
Impeachment Andrewa Johnsona byl zahájen 24. února 1868, kdy Sněmovna reprezentantů Spojených států rozhodla o obžalobě Andrewa Johnsona, 17. prezidenta Spojených států, za „velezradu a jiné závažné zločiny a přestupky“, které byly podrobně popsány v jedenácti článcích obžaloby.
Předběžné řízení
4. března 1868, uprostřed obrovské pozornosti veřejnosti a zájmu tisku, bylo Senátu předloženo jedenáct článků obžaloby. Senát se následujícího dne znovu sešel jako soud pro impeachment, kterému předsedal předseda Nejvyššího soudu Salmon Chase, a začal vypracovávat soubor pravidel pro proces a jeho úředníky.
Úplná roztržka
Johnson byl na Granta rozzuřený a během bouřlivého zasedání kabinetu ho obvinil ze lži. Zveřejnění několika rozzlobených zpráv mezi Johnsonem a Grantem v březnu 1868 vedlo k úplné roztržce mezi těmito dvěma muži. V důsledku těchto dopisů si Grant upevnil pozici favorita pro republikánskou prezidentskou nominaci v roce 1868.
Výbor Sněmovny pro impeachment a prezidentův obhájce
Výbor Sněmovny pro impeachment tvořili: John Bingham, George S. Boutwell, Benjamin Butler, John A. Logan, Thaddeus Stevens, James F. Wilson a Thomas Williams. Prezidentův obhájcovský tým tvořili Henry Stanbery, William M. Evarts, Benjamin R. Curtis, Thomas A. R. Nelson a William S. Groesbeck. Na radu právníků se prezident procesu nezúčastnil.
Veřejné zasedání
Proces probíhal převážně na veřejných zasedáních a galerie v sále Senátu byly po celou dobu zcela zaplněné. Zájem veřejnosti byl tak velký, že Senát poprvé ve své historii vydal vstupenky. Na každý den procesu bylo vytištěno 1 000 barevně odlišených vstupenek, které opravňovaly ke vstupu na jeden den.
Shromažďování důkazů a svědků
Prvního dne požádal Johnsonův obhájcovský výbor o 40 dní na shromáždění důkazů a svědků, protože obžaloba měla na přípravu více času, ale bylo jim povoleno pouze 10 dní. Jednání začalo 23. března.
Pouhých šest dní
John A. Logan argumentoval, že proces by měl začít okamžitě a že se Stanbery pouze snaží získat čas. Žádost byla zamítnuta v poměru hlasů 41 ku 12. Senát však následující den odhlasoval, že obhajobě poskytne dalších šest dní na přípravu důkazů, což bylo přijato.
Dalších 30 dní
Poté, co byla vznesena obvinění proti prezidentovi, požádal Henry Stanbery o dalších 30 dní na shromáždění důkazů a předvolání svědků s tím, že za předchozích 10 dní byl čas pouze na přípravu prezidentovy odpovědi.
Proces
Butler několik dní vystupoval proti Johnsonovu porušení zákona o úřadu (Tenure of Office Act) a dále obvinil prezidenta, že vydával rozkazy přímo armádním důstojníkům, aniž by je posílal přes generála Granta. Obhajoba argumentovala, že Johnson zákon o úřadu neporušil, protože prezident Lincoln znovu nejmenoval Stantona ministrem války na začátku svého druhého funkčního období v roce 1865, a proto byl Stanton pouze „pozůstatkem“ z kabinetu roku 1860, což ho zbavovalo ochrany podle zákona o úřadu.
Několik svědků
Obžaloba v průběhu řízení předvolala několik svědků až do 9. dubna, kdy ukončila dokazování.
Benjamin Curtis upozornil
Benjamin Curtis upozornil na skutečnost, že poté, co Sněmovna schválila zákon o úřadu, Senát jej pozměnil, což znamenalo, že se musel vrátit do smíšeného výboru Senátu a Sněmovny k vyřešení neshod. Následně citoval zápisy z těchto schůzí, které odhalily, že ačkoliv si členové Sněmovny o této skutečnosti nevedli žádné poznámky, jejich jediným cílem bylo udržet Stantona v úřadu, se čímž Senát nesouhlasil.
Generál William T. Sherman (druhý svědek)
Dalším svědkem byl generál William T. Sherman, který vypověděl, že prezident Johnson nabídl Shermanovi, aby nahradil Stantona ve funkci ministra války, aby zajistil efektivní správu ministerstva. Sherman v podstatě potvrdil, že Johnson chtěl pouze, aby ministerstvo řídil, a nikoliv aby vykonával vojenské rozkazy, které by byly v rozporu s vůlí Kongresu.
Generální adjutant Lorenzo Thomas (první svědek)
Obhajoba poté předvolala svého prvního svědka, generálního adjutanta Lorenza Thomase. Neposkytl dostatečné informace pro věc obhajoby a Butler se pokusil využít jeho výpověď ve prospěch obžaloby.
První hlasování
První hlasování proběhlo 16. května o jedenáctém článku. Před hlasováním řekl Samuel Pomeroy, senátor za Kansas, mladšímu kansaskému senátorovi Rossovi, že pokud Ross bude hlasovat pro zproštění viny, stane se předmětem vyšetřování kvůli úplatkářství. Poté, v naději, že přesvědčí alespoň jednoho senátora, který hlasoval pro nevinu, aby změnil svůj hlas, Senát na 10 dní přerušil jednání, než pokračoval v hlasování o dalších článcích.
Článek XI
Všichni republikáni hlasovali pro vinu (35 hlasů), většina demokratů také hlasovala pro vinu (10 hlasů) a 9 demokratů hlasovalo pro nevinu v případě článku XI.
Stejný výsledek
Během přestávky Sněmovna pod Butlerovým vedením prosadila rezoluci k vyšetření údajných „nevhodných nebo korupčních prostředků použitých k ovlivnění rozhodnutí Senátu“. Navzdory tvrdému úsilí radikálního republikánského vedení změnit výsledek byly výsledky hlasování 26. května o druhém a třetím článku stejné jako u prvního.
Článek III
Všichni republikáni hlasovali pro vinu (35 hlasů), většina demokratů také hlasovala pro vinu (10 hlasů) a 9 demokratů hlasovalo pro nevinu v případě článku III.
Článek II
Všichni republikáni hlasovali pro vinu (35 hlasů), většina demokratů také hlasovala pro vinu (10 hlasů) a 9 demokratů hlasovalo pro nevinu v případě článku II.
Johnson si stěžoval na Stantonovo znovudosazení
Johnson si stěžoval na Stantonovo znovudosazení do úřadu a zoufale hledal někoho, kdo by Stantona nahradil a byl by přijatelný pro Senát. Nejprve nabídl pozici generálu Williamu Tecumsehu Shermanovi, Stantonovu nepříteli, který však jeho nabídku odmítl.
Prezidentovo oznámení o propuštění
Thomas osobně doručil Stantonovi prezidentovo oznámení o propuštění, ten však legitimitu tohoto rozhodnutí odmítl. Místo aby opustil svou kancelář, Stanton se v ní zabarikádoval a nařídil Thomasovo zatčení za porušení zákona o úředním období (Tenure of Office Act). O situaci rovněž informoval předsedu Sněmovny reprezentantů Schuylera Colfaxa a prozatímního předsedu Senátu Benjamina Wadea.
Verdikt
Na závěr senátoři hlasovali o třech článcích obžaloby. Při každém hlasování byl poměr 35 ku 19, přičemž 35 senátorů hlasovalo pro vinu a 19 pro nevinu. Protože ústavní hranice pro odsouzení v procesu impeachmentu vyžaduje dvoutřetinovou většinu hlasů pro vinu, v tomto případě 36 hlasů, nebyl Johnson odsouzen. Zůstal v úřadu až do konce svého funkčního období 4. března následujícího roku, ačkoliv již jako „lame duck“ bez vlivu na veřejnou politiku.
Rozsáhlé zprávy
Po skončení procesu vedl Butler slyšení ohledně rozšířených zpráv, že republikánští senátoři byli podplaceni, aby hlasovali pro Johnsonovo zproštění viny. V Butlerových slyšeních a následných šetřeních přibývalo důkazů, že některé hlasy pro zproštění viny byly získány přísliby patronátních míst a hotovostních karet. Uzavíraly se také politické dohody.
Podplácení senátorů hlasujících pro zproštění viny
Existují navíc důkazy, že se obžaloba pokusila podplatit senátory hlasující pro zproštění viny, aby změnili své hlasy na odsouzení. Senátorovi za stát Maine Fessendenovi byl nabídnut post ministra ve Velké Británii.
Butlerovo vyšetřování
Butlerovo vyšetřování se obrátilo proti němu, když se zjistilo, že kansaský senátor Pomeroy, který hlasoval pro odsouzení, napsal dopis Johnsonovu generálnímu poštmistrovi, v němž žádal úplatek 40 000 dolarů za svůj hlas pro zproštění viny spolu se třemi či čtyřmi dalšími členy svého klubu. Butlerovi samotnému Wade řekl, že ho jmenuje ministrem zahraničí, až Wade po Johnsonově odsouzení nastoupí do prezidentského úřadu.
Pozdější přezkum Johnsonova impeachmentu
V roce 1887 byl zákon o úředním období (Tenure of Office Act) Kongresem zrušen a následná rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států se zdála podporovat Johnsonův postoj, že měl právo propustit Stantona bez souhlasu Kongresu.