Historie Slobodan Milošević

Milošević se narodil v Požarevaci čtyři měsíce po invazi mocností Osy do Království Jugoslávie a vyrůstal během okupace za druhé světové války.

Milošević se oženil se svou přítelkyní z dětství Mirjanou Marković, se kterou měl dvě děti: Marka a Mariji.

Poté, co Milošević v roce 1966 absolvoval právnickou fakultu Bělehradské univerzity, stal se ekonomickým poradcem bělehradského starosty Branka Pešiće.

V roce 1968 získal Milošević práci ve společnosti Tehnogas, kde pracoval Stambolić.

Ivan Stambolić

Pokračovat v vyprávění

Milošević se stal předsedou společnosti Tehnogas v roce 1973.

Do roku 1978 mu Stambolićova podpora umožnila stát se vedoucím Beobanky, jedné z největších jugoslávských bank; jeho časté cesty do Paříže a New Yorku mu daly příležitost naučit se anglicky.

Koncem 80. let Milošević umožnil, aby mobilizace srbských nacionalistických organizací probíhala bez zásahů srbské vlády, přičemž četnici pořádali demonstrace a srbská vláda přijala Srbskou pravoslavnou církev a obnovila její legitimitu v Srbsku.

Dne 16. dubna 1984 byl Milošević zvolen předsedou Městského výboru Svazu komunistů Bělehradu.

Dne 21. února 1986 ho Socialistický svaz pracujících jednomyslně podpořil jako prezidentského kandidáta pro Ústřední výbor srbské větve SKJ.

Milošević byl zvolen většinou hlasů na 10. sjezdu Svazu komunistů Srbska dne 28. května 1986.

Milošević se v roce 1987 stal významnou silou v srbské politice poté, co vyjádřil podporu Srbům v srbské autonomní provincii Kosovo, kteří tvrdili, že jsou utlačováni provinční vládou ovládanou hlavní etnickou skupinou Kosova, etnickými Albánci.

Jak se během 80. let prohlubovalo nepřátelství mezi Srby a Albánci v Kosovu, byl Milošević 24. dubna 1987 vyslán, aby promluvil k davu Srbů na historickém Kosově poli. Zatímco Milošević hovořil s vedením uvnitř místního kulturního domu, demonstranti venku se střetli s místní kosovsko-albánskou policií.

Počínaje rokem 1988 vedla antibyrokratická revoluce k rezignaci vlád Vojvodiny a Černé Hory a k volbě úředníků spojených s Miloševićem.

V únoru 1988 byla Stambolićova rezignace formalizována, což Miloševićovi umožnilo zaujmout jeho místo prezidenta Srbska. Milošević poté zahájil program reforem volného trhu podporovaný MMF.

Milošević v květnu 1988 zřídil „Miloševićovu komisi“ složenou z předních bělehradských neoliberálních ekonomů.

V srpnu 1988 se na mnoha místech v Srbsku a Černé Hoře konala shromáždění příznivců antibyrokratické revoluce, která měla stále násilnější charakter a zaznívala na nich hesla jako „Dejte nám zbraně!“, „Chceme zbraně!“, „Ať žije Srbsko – smrt Albáncům!“ a „Černá Hora je Srbsko!“.

Ve Vojvodině, kde 54 procent populace tvořili Srbové, se 6. října 1988 odhadem 100 000 demonstrantů shromáždilo před sídlem komunistické strany v Novém Sadu, aby požadovali rezignaci provinčního vedení.

Milošević apeloval na nacionalistické a populistické vášně tím, že mluvil o významu Srbska pro svět, a ve svém projevu v Bělehradě 19. listopadu 1988 hovořil o Srbsku jako o zemi, která čelí bitvám proti vnitřním i vnějším nepřátelům.

Ústavní komise tři roky pracovala na sjednocení svých pozic a v roce 1989 byla vládám Kosova, Vojvodiny a Srbska ke schválení předložena pozměněná srbská ústava.

Od roku 1989 Milošević poskytoval podporu chorvatským Srbům, kteří se zasazovali o vytvoření autonomní provincie pro chorvatské Srby, čemuž chorvatské komunistické úřady oponovaly.

Snahy o šíření kultu osobnosti Miloševiće do Republiky Makedonie začaly v roce 1989 zaváděním hesel, graffiti a písní oslavujících Miloševiće.

Do roku 1989 Milošević a jeho příznivci ovládali centrální Srbsko spolu s autonomními provinciemi Kosovo a Vojvodina, příznivci ve vedení Černé Hory a agenti srbské bezpečnostní služby vyvíjeli úsilí o destabilizaci vlády v Bosně a Hercegovině.

Dne 10. ledna 1989 pokračovala v Černé Hoře protibyrokratická revoluce. Černá Hora měla v té době nejnižší průměrnou měsíční mzdu v Jugoslávii, míru nezaměstnanosti téměř 25 procent a pětina obyvatelstva žila pod hranicí chudoby. 50 000 demonstrantů se shromáždilo v černohorském hlavním městě Titogradu (nyní Podgorica), aby protestovali proti ekonomické situaci v republice a požadovali rezignaci jejího vedení.

Dne 11. ledna 1989 podalo státní předsednictvo Černé Hory spolu s černohorskými delegáty v jugoslávském politbyru kolektivní demisi.

Dne 10. března 1989 schválilo Shromáždění Vojvodiny ústavní dodatky.

Dne 23. března 1989 schválilo Shromáždění Kosova ústavní dodatky.

Dne 28. března 1989 schválilo Srbské shromáždění ústavní dodatky.

Dne 8. května 1989 se Milošević stal 7. předsedou Předsednictva Socialistické republiky Srbsko.

V roce 1990, poté co ostatní republiky opustily Svaz komunistů Jugoslávie a přijaly demokratické vícepartijní systémy, Miloševićova vláda rychle následovala a byla vytvořena srbská ústava z roku 1990. Ústava z roku 1990 oficiálně přejmenovala Socialistickou republiku Srbsko na Republiku Srbsko, opustila systém jedné komunistické strany a vytvořila demokratický vícepartijní systém.

Slobodan Milošević

Pokračovat v vyprávění

Plány Miloševiće na vyčlenění území z Chorvatska pro místní Srby začaly podle deníku Borisava Joviće do června 1990.

Milošević odmítl nezávislost Chorvatska v roce 1991 a ani po vytvoření Svazové republiky Jugoslávie (SRJ) tato země zpočátku nezávislost Chorvatska neuznala.

Dne 11. ledna 1991 se Milošević stal 1. prezidentem Republiky Srbsko.

Miloševićova vláda uplatňovala v médiích vliv a cenzuru. Příkladem byl březen 1991, kdy srbský státní zástupce nařídil 36hodinové vypnutí dvou nezávislých mediálních stanic, Rádia B92 a televize Studio B, aby zabránil vysílání demonstrace proti srbské vládě, která se konala v Bělehradě. Obě mediální stanice se proti zákazu odvolaly ke státnímu zástupci, ten však na odvolání nereagoval.

Podle svědectví bývalého prezidenta Krajiny Milana Babiće Milošević do března 1991 opustil plány na to, aby „všichni Srbové byli v jednom státě“, a to v rámci tajné dohody z Karađorđeva s chorvatským prezidentem Franjou Tuđmanem, která pojednávala o rozdělení Bosny.

The first Croatian President Franjo Tuđman - image

Pokračovat v vyprávění

Poté, co se Republika Makedonie v roce 1991 odtrhla, vláda SRJ prohlásila Makedonii za „umělý národ“ a spojila se s Řeckem proti této zemi, přičemž dokonce navrhovala rozdělení Republiky Makedonie mezi SRJ a Řecko.

Srbsko a Černá Hora se v roce 1992 dohodly na vytvoření nové jugoslávské federace nazvané Svazová republika Jugoslávie, která demontovala zbývající komunistickou infrastrukturu a vytvořila federální demokratický vícepartijní systém vlády.

Milošević v roce 1992 odsoudil vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii a prohlásil, že „Bosna a Hercegovina byla nezákonně vyhlášena za nezávislý stát a uznána“.

Pod tíhou ekonomických sankcí OSN kvůli Miloševićově vnímané roli v jugoslávských válkách začala srbská ekonomika dlouhé období ekonomického kolapsu a izolace. Válečná politika „snadných peněz“ Národní banky SRJ přispěla k hyperinflaci, která v lednu 1994 dosáhla alarmující míry 313 milionů procent.

Podle Světové banky se srbská ekonomika v letech 1992 a 1993 propadla o 27,2, respektive 30,5 procenta. V reakci na zhoršující se situaci byl v březnu 1994 jmenován guvernérem Národní banky SRJ ekonom Světové banky Dragoslav Avramović.

V důsledku albánského bojkotu byli příznivci Slobodana Miloševiće zvoleni do úřadů zbývajícími srbskými voliči v Kosovu. Bojkot se brzy rozšířil i na vzdělávání v albánském jazyce v Kosovu, což se Milošević pokusil vyřešit podpisem dohody Milošević-Rugova o vzdělávání v roce 1996.

Slobodan Milošević

Pokračovat v vyprávění

Srbská ekonomika začala v období 1994–1998 růst, přičemž v roce 1997 dosáhla tempa růstu 10,1 procenta.

Dne 4. února 1997 Milošević uznal vítězství opozice v některých místních volbách po masových protestech, které trvaly 96 dní.

Dne 23. července 1997 Milošević převzal prezidentský úřad federace (Svazové republiky Jugoslávie), ačkoliv se rozumělo, že skutečnou moc držel již nějakou dobu předtím.

Slobodan Milošević

Pokračovat v vyprávění

Milošević popírá, že by v roce 1998 vydal rozkazy k masakrování Albánců. Tvrdí, že úmrtí byla sporadické události omezené na venkovské oblasti západního Kosova, kterých se dopustily polovojenské jednotky a rebelové v ozbrojených silách. Ti z řad srbské armády nebo policie, kteří byli zapleteni, byli podle něj všichni zatčeni a mnozí odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody.

Protiakce srbské policie a armády proti proalbánské separatistické Kosovské osvobozenecké armádě v dříve autonomní srbské provincii Kosovo vyvrcholila v roce 1998 eskalujícím ozbrojeným konfliktem a nálety NATO proti Jugoslávii mezi březnem a červnem 1999, které skončily úplným stažením jugoslávských bezpečnostních sil z provincie a nasazením mezinárodních civilních a bezpečnostních sil.

The NATO Air Strikes against Yugoslavia

Pokračovat v vyprávění

Milošević byl 24. května 1999 obžalován z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti spáchaných v Kosovu a až do své smrti byl souzen Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Tvrdil, že proces je nezákonný, protože byl zřízen v rozporu s Chartou OSN.

Ironií je, že Milošević ztratil moc tím, že prohrál volby, které vyhlásil předčasně (tedy před koncem svého mandátu) a které ani nepotřeboval vyhrát, aby si udržel moc, jež byla soustředěna v parlamentech ovládaných jeho stranou a jejími spojenci. V pětikandidátních prezidentských volbách konaných 24. září 2000 byl Milošević v prvním kole poražen opozičním lídrem Vojislavem Koštunicou, který získal o něco více než 50 % hlasů.

Vojislav Koštunica

Pokračovat v vyprávění

Milošević se zpočátku odmítl podřídit a tvrdil, že nikdo nezískal většinu. Jugoslávská ústava vyžadovala druhé kolo mezi dvěma nejlepšími kandidáty v případě, že žádný kandidát nezískal více než 50 % hlasů. Oficiální výsledky sice stavěly Koštunicu před Miloševiće, ale pod hranicí 50 procent. Mezinárodně financovaný CeSID tvrdil opak, ačkoliv se jeho verze během dvou týdnů mezi 24. zářím a 5. říjnem měnila. To vedlo k masovým demonstracím v Bělehradě 5. října, známým jako buldozerová revoluce.

Milošević byl k tomu nucen poté, co velitelé VJ, od nichž očekával podporu, naznačili, že v tomto případě ji neposkytnou a dovolí násilné svržení srbské vlády. Dne 6. října se Milošević setkal s Koštunicou a veřejně uznal porážku.

Koštunica se po Miloševićově oznámení konečně ujal úřadu jugoslávského prezidenta 7. října.

Vojislav Koštunica

Pokračovat v vyprávění

Milošević byl zatčen jugoslávskými úřady 1. dubna 2001 po 36hodinovém ozbrojeném patu mezi policií a Miloševićovou ochrankou v jeho bělehradské vile. Ačkoliv nebyla vznesena žádná oficiální obvinění, Milošević byl podezřelý ze zneužití pravomoci a korupce.

Po Miloševićově zatčení Spojené státy tlačily na jugoslávskou vládu, aby Miloševiće vydala ICTY, jinak přijde o finanční pomoc od MMF a Světové banky. Dne 28. června byl Milošević vrtulníkem přepraven z Bělehradu na americkou leteckou základnu v Tuzle v Bosně a Hercegovině, odkud byl následně převezen do nizozemského Haagu.

Po Miloševićově převozu byla původní obvinění z válečných zločinů v Kosovu rozšířena o obvinění z genocidy v Bosně a válečných zločinů v Chorvatsku. Dne 30. ledna 2002 Milošević obvinil tribunál pro válečné zločiny ze „zlého a nepřátelského útoku“ proti své osobě.

Proces začal v Haagu 12. února 2002 a Milošević se hájil sám.

V létě roku 2000 byl unesen bývalý srbský prezident Ivan Stambolić; jeho tělo bylo nalezeno v roce 2003 a Milošević byl obviněn z nařízení jeho vraždy.

Ivan Stambolić

Pokračovat v vyprávění

Dne 11. března 2006 byl Milošević nalezen mrtvý ve své cele ve vězeňském středisku tribunálu OSN pro válečné zločiny, které se nachází v části Scheveningen v nizozemském Haagu.

V červnu 2006 Nejvyšší soud Srbska rozhodl, že Milošević nařídil vraždu Stamboliće, čímž potvrdil předchozí rozsudek Zvláštního soudu pro organizovaný zločin v Bělehradě, který označil Miloševiće za hlavního podněcovatele politicky motivovaných vražd v 90. letech.

V únoru 2007 Mezinárodní soudní dvůr očistil Srbsko za Miloševićovy vlády od přímé odpovědnosti za výskyt zločinů spáchaných během bosenské války. Předseda Mezinárodního soudního dvora (MSD) však uvedl, že bylo „'přesvědčivě prokázáno', že srbské vedení, a zejména Milošević, 'si bylo plně vědomo... že k masakrům pravděpodobně dojde'“.